Každý den se potkáváme, někdy jsme na sebe jen tak kývli hlavou, jindy jsme si prohodili v duchu nějakou tu poznámku. Málokdy pak byla taková chvíle, jako juchů, wauuu, „rád tě vidím!“
Vlastně mi to nějak za celou dobu nepřišlo, asi mi to bylo jedno anebo jsem tomu nevěnoval takovou pozornost. Možná právě teď, protože mi je špatně z chřipky a vše beru právě teď jinak a hůře snáším a reaguji, než kdyby mi bylo fajn.
Přesně jsem čekal jeho obligátní větu, která byla jak tisíc špendlíků, co se vám rozsypou po těle, ale akupunktura to není. „No ty zase vypadáš“
Jo vypadám, je mi blbě, mám chřipku, kašel, bolí mi na průduškách, co jako bys čekal, že tu před tebou budu tancovat rock & roll? Takže dnes prostě zombie, žádný Alain Delon apod…, dnes na to kašlu.
„Moc se tomu podáváš, se tomu trochu postav“
Ty pitomče a co jako dělám, léků plnou kuchyňskou linku, čajíčků už jsem vypil snad víc, než když jsem byl mimčo!
No jo mimčo, ty brďo od kdy já tě znám?
Kdy jsem tě vlastně poprvé uviděl?
Kdy jsem prvně spatřil sám sebe?