Už jsem toho měl zkrátka plný zuby. Bublalo to ve mně a muselo to ven. Rozhodl jsem se, že si to vyříkáme, ať to stojí, co to stojí. Jelikož bylo hezky, rozhodl jsem se, že si to vyříkáme někde na mýtině. Ani jsem mu nemusel říkat, že někam jdeme, beztak se stále motá kolem mne, takže jsem věděl, že mi bude následovat.
V duchu jsem si připravoval, co všechno mu chci říct. Jaký mám na něj vztek a že té občasné radosti by mohlo být trochu více. Takhle už to prostě nejde.
Zaujala mi mýtina s dvěma pařezy blízko sebe.
„Tady si sedneme, ať na tebe vidím a vyříkáme si to z očí do očí.
Kde jsi, šmejde? Aha zase tady poletuješ kolem jak pošuk, chvíli neposedíš.
Hele mě je to jedno, třeba se stav na hlavu, ale poslouchej.
Můžeš mi vysvětlit, proč to pořád děláš? Proč mi neustále podrážíš nohy a vymýšlíš si nějaký nespravedlnosti.
Copak jsem ti udělal něco špatného nebo nějak snad tobě ublížil?
Sotva mám chvilku z něčeho radost ty přijdeš a něčím mě sestřelíš.
Copak ty nemáš radost z toho, že jsou lidi kolem šťastný, že se třeba radují a jsou v pohodě.
Podívej se kolem sebe, co všechno jsi už způsobil jiným a některé jsi dohnal tak daleko, že už tu ani nejsou.
Proč, proč, proč? Řekni, proč nemůže být třeba aspoň jeden rok, měsíc normální.
Chápu, že to k tomu patří, že sem tam potřebuji i já dostat za ucho, ale poslední dobou mám pocit, že to fakt nějak přeháníš.
Kdybys tu nepoletoval jako pako a posadil se chvilku na ten pařez, tak bych ti jí takovou napálil, že bys udělal dva kotrmelce.
Cejtíš se jako frajer, ale na mě nemáš. Ty se pořád jen za něco schováváš.
Se mi postav! Pojď, sundej si tričko, ať ti ho neroztrhám a dostaneš takovou nakládačku za to všechno, co jsi mi udělal, že už se nepostavíš.
A já pak padnu na tebe, protože už nebudu mít ani sílu tě bít.
Stejně je to všechno na nic. Vykecal jsem se fajn, ale ty mě stejně neposloucháš. Tobě je to stejně jedno, stejně si pojedeš svou a podle sebe a já jen každý ráno budu čekat, co přijde, místo toho abych se radoval, že je tu další den a třeba můžu prožít něco fajn.
A víš co, já na tebe prdim.
Dělej si, co chceš. Za tu dobu co jsem s tebou, mi už snad nic nepřekvapí.
Já si totiž pojedu podle sebe, podle svého, už tě nebudu poslouchat a když bude potřeba, postavím se ti třeba každý den, každou hodinu a budu dělat opak toho, co ty mi neustále přinášíš.
A každý ráno se budu těšit na to, že mám další možnost ti to nandat, zkrátka nakopat ti prdel, protože já už toho mám fakt dost.
A věř tomu, ty nehmotný, nehmatatelný nic, JÁ TO DÁM!“
Poslední větu jsem přeci jen vykřičel trochu nahlas.
Nenápadně jsem se rozhlédl, jestli náhodou někdo nebyl kolem a nedíval se, co to vyvádím.
Nikde ale nikdo nebyl.
Vydechl jsem si, podíval jsem se do nebe a sledoval krajní větve stromů, jak se mírně pohupují ve větru. Kdo ví, třeba to od něj znamená něco, jako ano, ano…….
Pomalu jsem se zvedl, protáhl a cítil se najednou takový lehčí, zkrátka fajn!
„Jo, jo živote, jsi pes.
Třeba si tu seď nebo si poletuj někde kolem, ale já jdu domu.
Ty si mě zas najdeš…….“
PS: tento příspěvek jsem měl na FB od 13. března 2014, ale často se k němu v duchu vracím.
Proto si jej prezentuji i zde.