„Tádý, tádý, dá“, zas ten proklatý budík. Dokonce jsem na dnes spal jak miminko, a ještě bych pokračoval, ostatně vždyť jsem šel dnes spát. Tiše se vykulím z postele a jdu v šeru do obýváku. Musím jen radši koukat pod nohy, aby třeba pod schody neležela kočka. Sice kolikrát hbitě utečou, ale co kdyby, to bych fakt nechtěl. Asi bych nedošlápl, ale hned po ránu dělat para kotouly to fakt nechci. 😀
Letmo kouknu z předsíně ven a když vidím, jak je vše pokryto bílou jinovatkou docela slušně se oklepu. V domě je docela zavlaženo, ještě když jsme šli spát dohoříval krb, ale jen tak v triku bych teď ven ani nevykoukl. V obýváku mi pak u věcí ležela Nela, ještě byla z večera celá vykulená. Když ten rachot začal, obě kočky byly schované v předsíni za sušičkou. I když byl potom už klid chvilku jim trvalo, než za námi přišly.
„Nikam se mi nechce“ pomyslel jsem si a začal se soukat do kalhot. V koupelně jsem si pak tiše, nebo spíš jen v duchu zajásal. „Nazdar člověče, vítej v roce 2021!!“ A usmál jsem se na sebe. Jo takhle asi bych měl v tomhle roce každé ráno začít. Co naplat, že musím do práce, to prostě k životu patří, bez práce nejsou koláče, ale proč bych se já na sebe měl hned po ránu mračit?
Naopak bych měl být rád, že se v koupelně se sebou potkám, že se zvednu z postele, že do koupelny sám dojdu a že si mohu do zrcadla říct „ahoj, dobré ráno“. A to je asi to nejlepší a nejcennější co může v našem věku být, jelikož mám už kolem sebe pár přátel, věkově +/-, co se třeba z postele zvedají dost těžko anebo se nezvednou vůbec.
A tak snad trochu jen myšlenka za tyhle všechny, „uzdravte se, sílu a zdraví všem!“
Vracím se do předsíně a teprve teď věnuji veškerou pozornost pohledu ven. „no, jako zima jo, ale jinak to bílé pokrytí vypadá hezky“, a to už když jsme si večer připíjeli, tak jsme skleničkou dělali kolečka na stole, která tam vydržela až do teď.
Tak jsem zapnul kotel, až se bude Lucie klubat z postele, tak ať je v domě trochu příjemně.
Jdu na ranní léky a hledat správnou krabičku pro novoroční salátek, který jsme ještě včera večer umíchali. Chtěl jsem trochu ochutnat, ale sedli jsme si k pečenému, kolínku, které se opravdu povedlo. Dal bych vám ochutnat, ale už není. 😀
Krabičku jsem našel, „Tak kolik? Ale co budu troškařit? Plnou! Co se vejde. Tak salátek mám, a hele polotmavý Birell, no ten může se mnou asi taky.“
Tak si sednu a podívám se, kdy mi to jede.
Byl i nebyl jsem překvapen, jak to říct nebo napsat, aha no jo svátek, tak první autobus v 6:56, to je super, teda není. Tak stejně jako jsem volal večer a vítal kolegu do nového roku, teď jsem mu musel napsat, že budu mít zpoždění. Ale asi to nevadí, nikam nespěchá, je doma, na „home ofice“, asi jen já jsem takový blb, že pořád, stále jezdím do práce a ještě zima, brrr. Ale zas na druhou stranu, mít skoro jen pro sebe 10ti patrový dům, i když jsem stejně jen v tom desátém, se mi zas asi jen tak nepoštěstí. Tak proč si nejednu stranu ten klídek neužít. Jen ho od poloviny listopadu moc není, když zaučuji nového kolegu ☹
Tak si zahraji jedno kolo na mobilu a vyrazím
Autobus dorazil v čas, ale proč netopí autobus, nebo ten šmudla co ho řídí, to fakt nechápu. To je tedy cena jízdného se vším komfortem, jen co je pravda. Jo jasně, kdybych si šel pro auto, ještě bych asi taky touhle dobou měl v autě zimu, ale vždyť ten bus už nějakou chvilku jede. Nic, chumlám se do svojí zimní bundy na zadních sedačkách, a tak nějak přemítám o tom všem, co jsem už napsal a málem jsem přejel. Asi by se moc nestalo, jen bych přeběhl na druhou stranu a čekal stejně na ten svůj druhý autobus, tak jako na stanici tady. Jen tady musím přeběhnout celou křižovatku na další zastávku.
Na zastávce si pak prohlížím, jak si mráz kreslí po skle zastávky. Je to hezké a připomíná mi to první hrátky s fraktální grafikou a pocitově mi vzpomínka uvnitř trochu hřeje. Konečně je tu autobus, malý, protože je svátek, ale i ten netopí ☹ Ať je to, jak chce těším se do práce, na teplo, sice klima pojede v nějakém svém režimu, ale naštěstí je to pro klimu jako pracovní den a natolik inteligentní není, aby poznala, že je svátek a v domě žádní lidé nejsou. A kdyby jen přeci nějak zlobila, tak se zachumlám do kožíšku Umbrella 😀
Vcházím do budovy, kde je zcela osiřelá vrátnice. Ale bez dozoru to tu asi není, někde v pozadí jsou slyšet nějaké hlasy. Volím patro deset a vyhrál jsem výtah D.
Cestou na horu se rozhlížím po prázdném vnitřku budovy, nikde nikdo. Pohled z chodby mi pak umožní krátký pohled na rozespalé město, směrem k Budějovické a Pankráci.
Cestou ke stolu, ze svého patra za jižní spojkou, vidím paneláky, kde v jednom z nich bydlí i můj syn. Je to lump, nedokázal mi zavolat ani na Vánoce, ani na nový rok, jen si píšeme SMS, snad mu to jednou vše dojde. Mávl jsem nad tím vším, a právě tímhle, v duchu rukou, s tím nic stejně nevymyslím.
Kolega na zaučení už je tu, hlásím se Petrovi, že jsem u stolu a zapínám svůj pracovně pekelný stroj. Když jsem on-line, ještě jednou si potvrdíme, že vše přebírám, popřeji mu vše nejlepší do nového roku a zaháním ho spát.
Teď už je 10:45, jdu se protáhnout a podívat z rohu budovy po okolí.
Kamarádi, budete mít asi hezky, letos novoroční jízdu nedám, trčím v práci. Tak se jen smutně podívám směrem do Braníka, kde bychom měli sraz. Já asi zítra, nějakou lehkou trasu a třeba s Luckou, nebo sám, kdo ví, uvidíme. No touhle dobou, možná zítra 😀
Tak nevím, jak jste začali vy svůj nový rok 2021, jestli je někdo také v práci jako já anebo se ještě převaluje v posteli. Jak jsem ráno čekal na autobus, tak jsem potkal i jednoho běžce. Blikal jak vánoční stromeček, ale i tak se dá začít nový rok 😀
Přeji vám hodně zdraví, a pevné nervy.
Zcela chápu, že by někdo radši seděl teď tady v práci a zkrátka, měl práci. Nejistota těch, co pracovat nemohou, co bude dál, jak a kdo co vymyslí, mi mrzí. Stejně tak jako, že i já si nemohu jít někam do restaurace posedět s kamarády, dojít si na nákup materiálu, co bych potřeboval na kutění a tak…….
Ale bohužel, je to nějaká prevence a je potřeba to nějak respektovat, ať si říká kdo chce co chce.
Lásku, spokojenost a klídek!
ToM