Byla tak neuvěřitelně krásná.

Věděl, že jí tam pravidelně každou středu potká s kamarádkou, jak si povídají. Nikdy neměl možnost sednout si blíž, vždy seděl u stolu někde stranou a pozoroval jí z boku. Neviděl jí pořádně do tváře, ale když procházel kolem, skoro se mu nad její krásou zastavilo srdce z toho, jak byla hezká a jak se vždy krásně smála.

Takhle to trvalo celou dobu, stále se odhodlával, jaké zvolit téma a jak si k dívkám přisednout. Vždy když přišel, věděl, že tam už budou sedět a povídat si. Nikdy nečekal, až svou debatu skončí a tak vždy odcházel dřív. V duchu pozdravil krásnou neznámou a prostě šel.

Asi za měsíc cestoval někam dopravou a viděl její plakát, kde předváděla nějaké spodní prádlo. Stál tam, jak opařený zhluboka vzdychl. To přece není možné, že je něco tak krásného. Začal přemýšlet o tom jaká je, co má ráda, co jí chutná, co jí baví a na jaké se třeba ráda dívá filmy. Jestli jezdí ráda do přírody a že by to bylo třeba fajn teď někam vyrazit pozorovat, jak padá barevné listí ze stromů a šustí pod nohama, vsázet se o pusu kolik jich právě teď třeba vítr shodí ze stromu.

A tak se jednou rozhodl. Jak tak seděl stranou, zvedl se a přešel k jejich stolu. Došel až k nim a představil se: „Ahoj já jsem Michal, mohl bych si k vám na chvíli sednout a povídat si na nějaké společné téma“

„Ale ano, bude sranda. Já jsem Petra a tady to je Dominika“ Michal podával Petře ruku a rozbušilo se mu srdce, když se konečně dozvěděl, jak se jeho sen jmenuje. Asi osmkrát si stačil v hlavě to jméno zopakovat. Otočil se na Dominiku, ta byla osvětlená podzimním sluncem a byla snad ještě krásnější, než jak jí normálně vídal. Usmála se na něj a podala mu ruku. „Ahoj já jsem Domča“ a znova se usmála.
Petr dlouho neváhal a rovnou vyhodil téma na poslední kolekci spodního prádla, v které Dominiku viděl „Dominiko, nedávno jsem viděl plakát, jak pózuješ v nějaké kolekci spodního prádla“

Dominika se rozesmála. „Ano, to jsem byla já, opravdu se ti to líbilo? No i Petra mi říkala, že jsem v tom vypadala úžasně“ Petra se přidala „jo, jo jsi tam fakt kočka“

Chvilku se smáli a pak Dominika povídá. „Michale víš, podle toho, co všichni kolem říkají a jak to chválí, jsem opravdu ráda, že se to tak skvěle povedlo. Ale víš co je největší legrace, že ani pořádně nevím, co jsem vlastně měla na sobě. Můžu si na tebe sáhnout? Pohladit tě po tváři a hrábnout ti do vlasů.“ Krásně se na Michala usmála a podívala se mu do očí, ale v tu chvíli Michalovi došlo, že v jejích očích je něco špatně, zkrátka něco jinak.

Dominika si položila ruku na jeho tvář a něžně přešla na druhou stranu a zajela mu rukou do vlasů. Jak přejížděla přes druhou tvář, ucítila na ní slzy. Michal seděl jak zkamenělý a z koutků očí se mu řinuly slzy. Vlastně ve skutečnosti ani nevěděl proč. Bylo mu líto Dominiky, sebe? Toho, že je svět takový, že když už se třeba rozhodl pro nějaký krok, dostane od života nějakou další pecku?

„Míšo, nebreč. Vím, co si teď myslíš a o čem přemýšlíš. Já tě vlastně tak nějak vidím, ale jestli jsi někdy viděl film s duchy, tak takhle nějak teď vypadáš.“ Petra položila Michalovi ruku na rameno a pohladila ho po zádech. „Já ti pak Domčo doplním detaily“

Dominika přejela Michalovi po tváři a palcem mu otřela slzu. Michal jí vzal za ruku, pohladil a dal jí pusu. „Duch? Detaily? Holky vy my tedy dáváte.“ Zhluboka se nadechl. Vysmrkal se a otřel si slzy.

„No to víš, jsou některé věci, které si mezi sebou umí popsat jen holky“ Obě se rozesmáli a Michal se usmál s nimi.
– Nevím, jak dlouho bych je tam je tam nechal sedět a co všechno by si ještě povídali a čemu by se smáli. Ale určitě by se více poznávali a seznamovali a smáli.

I když byl Michal něčím zklamán, něco dalšího získal, i když to nebylo podle jeho představ. Pravidelně se pak s Dominikou i Petrou dál scházeli. Dominice vyprávěl, jak se barví svět kolem a převléká se podzimního kabátu. Dokonce do kavárny jednou přinesl igelitku plnou barevného listí a rozházel jim ho nad hlavy. Dominice pak líčil, jak každý list padá jinak k zemi a dost se u toho nasmáli.

„Hele, mladej, pak si to listí uklidíte!“ obořil se na Michala číšník. „To se spolehněte a odnesu si ho zase sebou. Nebojte se. A prosím si třikrát zmrzlinový pohár“

„Petro, Dominiko? Souhlasíte?“
Obě se na Michala usmáli „Jasně Michale“!

1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (1 hlasů, průměr: 3,00 z 5)
Nahrávám...

Napsat komentář